Plastové kontejnery se nedávno staly vtipným hráčem v jednou mém životním omylu. Jak se aktuálně objevují ukrajinské vlajky ve všech možných a nemožných souvislostech, tak při běhání jsem narazil na na plastové kontejnery vedle sebe v barvách Ukrajiny. „Lidi už jsou fakt zblblí,“ komentoval jsem to. Můj spoluběžec se na mě podíval jako na troubu a odvětil. Proč? Vždyť jsou normální, prostě na tříděný odpad. Do každého dáváš přece něco jiného, ne?“ Najednou to bylo jasné, prostě mi nedošla tak základní věc.
V některých ekologických kruzích je trochu módní nadávat na současné přesycení světem plasty. Já jsem za ně naopak rád. Mám plastový kryt na telefon a v něm plastovou sim kartu, mám plastové podrážky na boty i silikonový řemínek na hodinky. Klávesnice notebooku na kterém píšu tenhle příspěvek je z plastu, stejně tak jako židle, na které sedím. Sazenice našich bio rajčat začínají nakvétat v plastových květináčích. Plastová je bankovní karta i plavecké brýle, které čekají až půjdu večer plavat do bazénu.
Chápu, že plasty jsou téměř věčné (nejsou, nic totiž není věčné, jen jsou hodně trvanlivé), ale kdyby nebyly, bylo by 18. století.
V 19. století už totiž první plasty byly. Vinylové desky byly plastové, stejně tak jako pozdější bakelitové telefony. Dnes nahrazují plasty kde co. Jsem neskonale vděčný za plastové PET lahve, protože kdo by se tahal s těžkým a křehkým sklem. U nákupu chleba, zeleniny či ovoce sice také plastové, v tomto případě mikrotenové pytlíky používám, ale mám trochu černé svědomí. Vlastní taška by byla lepší, jenže v té paní pokladní rohlíky nepřepočítá.
Bystřejším čtenářům už je jasné, kam mířím. Jsem třídič. Třídím kde co a to jen díky tomu, že mám plastové kontejnery přímo u domu. Jsem za to neskonale vděčný. Papír, sklo, bioodpad i plasty, pěkně vedle sebe. Navíc k tomu třídím i vaječné skořápky, které pak drtím a přivezu k sousedovi na chalupu, který je dává slepicím do krmení. Z chleba a housek dělám strouhanku. Mám radost z každého kusu, který se jakkoliv dostane zpět do oběhu, protože z principu nemám rád plýtvání.
Při svých cestách světem vidím, co to dělá ve společnostech, které donedávna využívaly přírodní materiály a nedělaly si hlavu s tím, co se s nimi stane po jejich vyhození. Vždyť se pokaždé prostě rozložily. Hromady plastů v Indii se stávají smrtící pastí pro krávy, které je žerou, ale nejsou schopné strávit. Volně se vznášející igelitový pytlík v mořském proudu vypadá jako medúza. Různé druhy želv, které se jimi živí, pak díky polknutí pytlíku dopadají podobně jako krávy.
Jsem moc rád, že u nás daří dávat díky plastovým kontejnerům umělohmotnému odpadu novou budoucnost. Vím, že i moje fleecová bunda byla kdysi PET lahvemi. Nijak mi to nevadí. Hřeje a je měkká, takže plní svůj účel. Vlastně si vůbec neumím představit svět bez plastů. Možná by byl o něco „čistější“ ale byl by sakra nepohodlný. Ať si ekologové říkají co chtějí, já jsem za „plastový pokrok“ vděčný. Takže si teď seberu svůj foťák, jehož tělo je z tvrzeného plastu odolného proti nárazům (kdybych s ním náhodou “třísknul”, tak nepraskne), strčím si do kapsy klíče označené plastovými kroužky a sednu na plastovou sedačku kola. Samozřejmě s plastovým batůžkem a lahví na pití sebou. A pokud čekáte pointu, tak se dočkáte.
Cestou vynesu dvě plastové tašky plné plastového odpadu. Máte pocit, že je v tomto textu nadužívané slovo „plast“? Možná tomu tak skutečně je, ale podívejte se kolem sebe. Ať jste kdekoli, určitě uvidíte desítky plastových věcí. Obroučky brýlí, propiska v pouzdře, peněženka nebo kostice v podprsence. Označení kostice sice evokuje přírodní materiál, ale nenechte se zmást. Doma plastová je tady a je jen na nás, aby nás nepohtila. Třídění zdar.
