Hornictví jako profese v poslední době kvůli nástupu strojů upadá. Zeptali jsme se celoživotního horníka, jak se dívá na tuto práci.
Dobrý den, řekněte nám něco o sobě. Kolik vám je let, co děláte ve volném čase a jakou máte práci.
Ahoj, tak čím začít – jmenuji se Pavel Tuchanský je mi 69 let, v součastné době bydlím v Plzni a sem již 5 let v důchodu. Mám o 5 let mladší manželku, s kterou mám dva syny a jednu dceru. Dříve jsem pracoval jako horník v uhelných dolech Karviná (zde jsem také s manželkou celou dobu bydlel). Co se týče koníčků tak je to už jen starání se o zahrádku, vnoučata a občasné procházky či venčení Maxíka (náš pes).
Řekněte nám něco o své práci. Jak dlouho jste jako horník pracoval?
Dřina, dřina a dřina – nic víc ani nejde říct, ovšem na druhou stranu člověk si zvykne, je to rutina. Zajímavé je, že s odstupem času si uvědomuji, že většinu svého života sem strávil pod zemí, což je vcelku úsměvné. Jako horník pracuji od svých 23 let – tedy 41 let.
Co nějaké předchozí zaměstnání? Studium?
Tak vystupoval sem střední průmyslovou školu hornickou v Ostravě. Po škole sem se na chvíli „ukryl“u kamaráda v autoservisu (zhruba na 3 roky) a poté jsem nastoupil do práce, ke které sem byl vyučen, tedy k horníkům.
Co vás ke střední průmyslové škole hornické vedlo?
Otec, on byl horník, jeho otec byl taky horník – jednoduše mě donutil, nezní to hezky, ale je to tak. Ovšem nutno říci, že mě později práce horníka chytla, a když se ohlídnu zpátky, neměnil bych – sice dřina, ale žil sem si v té době velmi nad poměry a mohl jsem svým synům, dceři i manželce dopřát velmi vysoký nadstandard.
Co strach z nehody, zasypání a podobně?
Tak samozřejmě práce horníka znamená určité riziko. Je zde mnohem větší výskyt jak pracovních úrazů, tak úmrtí než u jiných zaměstnání. Ale jak sem řekl je to práce každá jiná – rutina a zas jen rutina.
Zažil jste za svojí aktivní kariéru nějaké úmrtí spolupracovníka, či kamaráda?
Ano v roce 1984 zahynuli 2 kamarádi na tehdejším německé štole. Byla špatně odhadnuta stabilita štoly a ta se pak pod vysokým nátlakem zřítila.
Jak se takový pracovní úraz či úmrtí řeší?
Tak dnes je to úplně jiné, než tomu bylo dříve. Tenkrát se nad tím jen mávlo rukou, sepsalo se pár papírů, obeznámily se rodiny, které dostaly nějaké to úmrtné na to, aby se moc nevyptávaly, koho to byla chyba atd. Dnes je postup již zcela jiný, přijedou experti a vyšetřují, co se stalo, kdy a proč, zda bylo vše zajištěno jako stabilita štoly, tak bezpečnost práce atd.
Jakou pozici jste jako horník měl?
Tak každý má tzv. svůj flek já byl vždycky v hornickém slangu tzv. řiťolez (smích) – to znamená, že jsem vždy vstupoval do štoly jako první a zkoumal zdejší terén, zkoumal jsem stabilitu, únik plynů, zdejší tlaky atd. je to velmi náročná práce, protože jsem ve štole trávil neuvěřitelné množství času, stále jsem musel kontrolovat stabilitu a úniky plynů.
Co na to manželka, nikdy neměla strach, že by se vám mohlo něco stát?
Marta je statečná žena, samozřejmě strach měla asi jako každá manželka horníka, ovšem to k této práci patří. Obzvláště dříve při téměř nulové pracování bezpečnosti to byla velmi náchylná práce na zranění, dnes je to už také jiné.
Co peněžní ohodnocení?
Platy horníků jsou hodně dobré, hodně zde hraje roli zvýšená zátěž a pracování riziko do výplaty se započítávají nejrůznější příplatky za různá omezení, zvýšený hluk, možnost úrazu atd. Těsně před tím, něž sem odešel do důchodu 2006-2007 se můj měsíční plat pohyboval okolo 50 000 Kč.
Tak to je velmi slušné na dnešní poměry a co váš momentální důchod?
Ten je taky velmi příznivý, dostávám 17 000 Kč každý měsíc + 2 500 Kč doživotní rentu od zaměstnavatele, což je při dnešních poměrech velice slušné.
Jak to vidíte s hornickými pracemi do budoucna?
Tak horníků je čím dál tím méně, všechno jde dopředu, horníky střídají hlubinné vrty a nejnovější zařízení. Osobně odhaduji, že za 50-60 let horníci již vůbec nebudou potřeba. Ze všech bývalých štol se stávají staré důlní díly. Hornický průmysl pomalu mizí a s ním i nabídky hornických prací.
Byl byste rád, kdyby vaši synové šli ve vašich šlépějích?
Ne, říkám ne ze dvou prostých důvodů. 1. na rozdíl od mé manželky jsem větší posera a trnout hrůzou, že je to někde zasype, vážně nechci – za ty peníze to nestojí – navíc je to neskutečná dřina, nejen že je člověk stále 300 metrů pod zemí, ale je neustále smradlavý a špinavý, což může být po čase deprimující. Já sám si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem měl krásně čisté nehty – asi to bude tak 42 let zpátky (smích), ten šmír už po těch desítkách let prostě nejde dolu. 2. Hornictví dle mého nemá již takovou budoucnost jako dříve.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí.
Není za co, mějte se hezky.
