Foto: photoXpress.com
Za čarodějnictví byly označovány různé magické praktiky a rituály tzv. čarodějnic. Na čarodějnictví věřili lidé již od nepaměti, první zmínky můžeme nalézt v antickém Řecku. Homér zde popisuje čarodějnice, které ovlivňují živé tvory, je jim přisuzováno neštěstí a údajně dokáží i létat. Kde je ve skutečnosti pravda? Opravdu existovaly a stále existují bytosti, které bychom mohli nazvat čarodějnicemi?
Ano čarodějnice doopravdy existovaly a existují dodnes, ale zpočátku byly předmětem obdivu a respektu. Za čarodějnici bychom totiž mohli prohlásit kteroukoliv ženu či babku – kořenářku. Ženy se specializují na využívání rostlin a od nepaměti také zkoušeli připravit nápoje či lektvary z různých bylinek, rostlin, větviček apod. Dokázaly připravit různé “kouzelné“ nápoje, ale ve skutečnosti se jednalo o pouhé zdravé či méně zdravé rostlinné nápoje či masti.
Například v antickém Řecku věřili, že čarodějnice jsou hodné bytosti, které svých dovedností využívají ku prospěchu svých přátel. Pokud se řekne čarodějnice, každý si představí černou kočku, koště a jasnovideckou kouli, ale málokdo tuší, že v minulosti byly tyto ženy spojovány také s jablky. Jablka se využívala v mnoha pohanských rituálech, v Anglii se například jablečnému moštu říká nápoj čarodějnic a i z jablečných slupek si dodnes v Anglii věští budoucnost. Koneckonců pro příklad spojení jablko-čarodějnice nemusíme chodit daleko – ve známé pohádce o Sněhurce, chce zlá královna otrávit Sněhurku jablkem, které je napuštěné jedem.
Co se týče údajné schopnosti létat i ta by se dala selsky vysvětlit. Je velice pravděpodobné, že při hledání surovin pro své lektvary narazily čarodějnice také na lysohlávku nebo muchomůrku červenou. Jak je známo tyto houbičky způsobují halucinace, takže je možné, že tyto ženy poté měly pocit, že umí létat a mohly také na své okolí působit roztěkaně, zvláštně a proto se jich lidé báli. Situace se však postupně zhoršovala a těmto ženám pak byly přičítány i všechny zlé věci a katastrofy jako např. krupobití, potopy, neplodnost atd.
Všechno došlo až tak daleko, že nakonec byly pronásledovány všechny ženy, které se nějakým způsobem lišily od ostatních a netajily se tím, že využívají různých přírodních mastí, nápojů a lektvarů. Úhlavním nepřítelem se jim stala římskokatolická církev a i franský král Karel I. Veliký vydal v roce 785 první zákon proti čarodějnictví. Římskokatolická církev upevňovala svou pozici církve a potřebovala vymýtit vše tzv. pohanské, mezi něž patřili i čarodějnice. Masové pronásledování těchto žen odstartoval papež Innocenc VIII., který v roce 1848 vydal bulu, která se nazývala „Veškerou žádoucí dychtivostí“. V této bule papež (mimochodem papež Innocenc je popisovaný jako negramotný prostopášník s řadou nemanželských dětí) prohlásil, že nevěřit v existenci čarodějnic je důkazem kacířství a že povinností každého katolíka je pomáhat odhalovat tyto bytosti.
Církev měla panický strach z těchto bylinářek, které považovala za nositelky pohanského nebezpečí. Církev například prohlásila, že když tyto ženy léčily pomocí bylin, tak ve své podstatě zasahovaly do pravomoci Boha, protože Bůh stvořil přírodu a člověka a pouze on měl tu pravomoc zasáhnout. Všechny tato prohlášení vedla k jedinému – k honu na čarodějnice.
Tyto babky bylinářky zpočátku nechápaly, čím že se to provinily a za co mají být vůbec trestány. Jedno je jisté tyto hony na čarodějnice často zneužívali další lidé, kteří se chtěli někomu pomstít. Například pokud měla jedna žena nepřátelské vztahy se sousedkou, stačilo, když ji nahlásila jako čarodějnici – Pro údajnou čarodějnici si přišli, nelidsky ji týrali a mučili. Po několika dnech mučení již byly ženy v takových stádiích, že byly ochotné klidně i přiznat, že spí se samotným ďáblem, jen aby kruté zacházení skončilo. Pokud se mučené ženy zeptali na další jména „čarodějnic“, byla schopná říci prakticky jakékoliv jméno, protože měla alespoň malinkou naděj na záchranu svého života.
Papež Innocenc VIII. vydal i Kladivo na čarodějnice, toto dílo bylo vydáno celkem 29 krát a sehnat se dalo ve všech evropských zemí. Kladivo na čarodějnice odstartovalo tři sta let trvající hon na nevinné lidi a až v 19. století bylo prohlášeno za dílo, „psané jedovatou slinou mnicha šíleného zběsilostí náboženskou, lakotností, chlípností a katanskou ukrutností“.
Foto: „T“ altered art, Flickr.com
