Před pár měsíci tomu bylo přesně sto let, kdy se na dno Atlantského oceánu potopil luxusní zaocenský parník Titanic. Na tehdejší dobu největší loď, patřící společnosti White Star Line, mířila při své první plavbě z Londýna do New Yorku, kam měla dorazit 17. dubna 1912. Namísto toho se jí však tato plavba stala osudnou a o několik dní dříve, 11. dubna, ztroskotala asi 4100 kilometrů od doků v Southhamptonu. Ale co se opravdu s Titanicem stalo? Potopila ho srážka s ledovcem, jak jsme si několik desítek let mysleli, nebo to bylo něco jiného?
Proti oficiálnímu vyjádření soudu však stojí několik konspiračních teorií. Několik z nich naznačuje, že se mohlo jednat o pojistný podvod, díky kterému by si International Mercantile Marine (IMM) a její dceřinná společnost White Star Line nechala vyplatit tučnou odměnu z pojistky.
Podle první teorie se měla splečnost IMM stavbou Titanicu zadlužit a zanedlouho kvůli tomu zkrachovat. V tomto případě by pojistka na téměř 750 000 000 Kč pokryla dluh společnosti a zajistila ji další existenci.
Jenže dlouhou dobu se nenašel nikdo, kdo by byl ochotný Titanic pojistit. Protože místo dílů, které měly této lodi zajistit nepotopitelnost, byly použity staré a nekvalitní součástky. Ocelové pláty, které měly chránit trup lodi, byly nahrazeny těmi z mnohem nekvalitnější slitiny uhlíkové oceli. Ta ve studené vodě ztrácí svojí pevnost, začíná křehnout a je náchylnější k poškozením. Dalším z kritických nedostatků byl nízký počet záchranných člunů. Přestože bylo na palubě přes 2000 lidí, čluny neměly vystačit ani pro čtvrtinu z nich. Dokonce lodní šrouby byly pouze převzaté ze sesterské lodě Olympicu.
Přes všechny tyto nedostatky se však našel někdo, kdo by byl ochotný pojistit tuto rozpadající se loď, a to na skoro 30 000 000 €.
Samotný zisk z přepravy by v žádném případě nemohl splatit náklady na samotnou výstavbu Titanicu. To ale bylo také všem jasné hned od samotného počátku, natož potom, když se další čtvrtinu lodi nepodařilo naplnit cestujícími, takže plavba by byla ztrátová v každém případě.
Uzavřená pojistka však měla několik podmínek, které musí být splněny pro její vyplacení. Loď se musela potopit na širém moři a nikdo by ji nesměl připlout na pomoc.
Srážka s ledovcem v Atlantském oceánu by tím pádem byla vhodnou volbou, kdyby se však v této oblasti nějaké ledovce vyskytovaly. Jiné teorie, které ale patří k těm méně důvěryhodným, zase vysvětlují, že při konstelaci Měsíce a Země tak, jak tomu bylo v době potopení Titanicu, hrozí nebezpečí výskytu ledových ker. To se ale bohužel zatím nepovedlo nikomu dokázat.
Ale jak tedy loď potopit bez ledovce?
Na místě, kde se měl údajně ledovec vyskytovat, se loď najednou zastavila. Zazněl rozkaz k opuštění lodi a nasednutí do záchranných člunů. Zmatení cestující však nevěděli, co se děje, protože nic nenasvědčovalo tomu, že za pár chvil začne loď klesat ke dnu. Nikdo nemohl cítit náraz do ledovce, stejně jako nikdo nemohl ani tušit, že potopení lodi je plánované.
Za nějakou dobu se však ozývají výbuchy ze středu lodi, které zapříčiní to, že za 90 minut zmizí celý Titanic pod hladinou. V tu chvíli však začíná zmatek, protože všichni, kdo na “zbytečný” příkaz nastoupení do člunů nereagovali, se teď snaží zachránit z vybuchující lodi.
Všichni ti, co sedí v záchranných člunech sledují loď, která se vlivem výbuchu rozlomila na dvě části a pomalu klesá ke dnu. Takové poškození, které bylo objeveno na trupu Titanicu, by žádný ledovec nemohl způsobit, Titanic by se pravděpodobně o ledovou kru pouze opřel, v lepším případě by pokračoval v plavbě. Dalším faktem přispívajícím k teorii o výbuchu je ten, že poškození uprostřed lodě se nachází i na druhé straně trupu. To by odpovídalo právě odpálení výbušniny z místnosti s poštou, která byla umístěna uprostřed lodi a kde by v tu chvíli bylo dostatečné množství papíru na uspokojivé poslání Titanicu na dno oceánu.
Jako vysvětlení pro výbuchy se potom snažila zachráněná posádka podat to, že při srážce s ledovcem do lodi začala téct voda, která při kontaktu s kotli vyhodila celou strojovnu do vzduchu. Jenže toto tvrzení má dvě podstatné chyby. Nejenže se v těchto místech žádné strojovny nenalézaly, ale také by mořská voda po natečení do kotlů pravděpodobně vyvolala zkrat, jenže Titanic ještě při cestě pod vodu stále svítil. Poslední jeho částí nad hladinou byl lodní šroub, který patřil Olympicu, tedy sesterské lodi, z které měl Titanic vypůjčených hned několik věcí.
Mezi zachráněnými se ale nacházel také kapitán lodi a další členové posádky, kteří neměli loď opustit. A byl to právě kapitán Smith, kdo při útěku z lodě zachraňoval malou holčičku, kterou dokonce na pevnině předal její matce. Ta mu ještě osobně děkovala, takže byl mezi zachráněnými. Podle oficiální výpovědi však zůstal na lodi. Kam se ale několik takto vysoko postavených členů posádky Titanicu podělo?
Aby ale byla pojistka vyplacena, musel Titanic splnit ještě jednu podmínku. Nikdo totiž nesměl potápějící se lodi připlout na pomoc. Tomu pomohl radista, který vyslal poslední nouzovou zprávu s polohou lodi. Jenže na souřadnicích, kde se měla potopená loď nacházet, se nikomu nepovedlo dalších 73 let Titanic objevit. Radista totiž jako místo ztroskotání udal 80 kilometrů vzdálený bod. Proto se také povedlo vrak Titanicu najít až v roce 1985.
Byly tedy špatné souřadnice dalším vodítkem k tomu, že celé potopení byl pouze pojistný podvod?
