Každý stát, který se pokoušel v druhé světové válce zvítězit, se snažil vymyslet zbraň, která by mu k tomu dopomohla. Ani Japonsko tak nebylo vyjímkou. Japonské císařství se do povědomí svých vynálezů zapsalo hlavně svými obřími bitevními loděmi třídy Yamato. Tato monstra měla výtlak 72 000 tun a nesla 9 děl ráže 460 milimetrů. Přesto, vzhledem ke stále se zvyšujícímu významu lodí letadlových nebyla tou největší a hlavně nejvíce smrtící zbraní, které mělo Japonsko za druhé světové války k dispozici.
Vrchní velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto již před začátkem konfliktu se Spojenými státy věděl, že válku vyhrát je takřka nemožné. Proto se snažil vymyslet plán, díky kterému by zpočátku získal výhodu iniciativy, která by mu pomohla k velkým vítězstvím v Pacifiku. Zároveň také očekával, že pokud by se mu během prvních měsíců povedlo obsadil spojenecké državy na Filipínách a v Malajsii, mohli by se spojenci zhroutit a Japonsko by tak spojence dostalo k jednacímu stolu. Proto Jamamoto vypracoval plán, jehož úkolem bylo jediným úderem zničit celou pacifickou flotilu Američanů, která měla základnu na Havajských ostrovech. Útok na Pearl Harbor, který se uskutečnil 7. prosince 1941 byl nakonec úspěšný a Japonci slavili úspěch. 4 bitevní lodě byly potopeny a bylo zničeno i na tři sta letadel. Již o tři dny později slavili další úspěch. Tentokrát na Brity. To když 10. prosince zničili jejich svaz Z, který se skládal z bitevní lodi Prince Of Wales a bitevního křižníku Repulse. Celých 8 měsíců Japonsko v Pacifiku nepoznalo pocit prohry dokud nepřišla osudová bitva u atolu Midway. Japonci zde ztratili 4 své největší letadlové lodě a ztratili stovky svých zkušených pilotů. Od této chvíle se iniciativa dostala do rukou Spojených států.
Japonsko se inspirovalo úspěšnou „ponorkovou válkou“, vedenou Německem v Atlantiku. Od ledna 1941 do června 1942 potopily německé ponorky na tři sta obchodních lodí s tisíci tunami materiálu. Japonci tuto myšlenku ještě zdokonalili. Admirál Jamamoto přišel s nápadem postavení obřích ponorek, ze kterých by startovaly bombardéry, které by útočili na spojenecké uzly a další důležité cíle na americkém území. Podle plánu měly ponorky nepozorovaně proplout až k pobřeží Spojených států a poté měly vyslat svá letadla proti důležitým stavbám jako byly mosty či železnice. Tím by se narušil americký průmysl a získal by se tolik potřebný čas na výstavbu takového námořnictva, které by nemělo v Pacifiku konkurenci.
Plán zpočátku navrhoval výstavbu 18 obřích ponorek. Nový typ ponorky dostal označení I-400. Její vývoj probíhal za velmi přísného utajení. V té chvíli vyvstala otázka. Bude ponorka dokončena včas, aby ještě stihla zasáhnout do průběhu války? Mimo tento problém, vyvstalo i mnoho problémů dalších. První, konstrukční problém vycházel ze samotného trupu. Plánovaná ponorka měla pojmout tři letadla. Jenže aby bylo možné tato letadla pojmout, bylo třeba umístit na loď hangár pro tato letadla. Nová ponorka tak musela být mnohem širší a delší. To se negativně projevilo na stabilitě plavidla. Japonští inženýři tak při stavbě zvětšili centrální část trupu. Ta pak vypadala jak dva spojené trupy ponorek vedle sebe. Po vyřešení konstrukčního problému se v lednu roku 1943 začaly stavět první ponorky této třídy. V dubnu 1943 však Japonsko utrpělo obrovskou ztrátu. Během inspekční cesty zahynul admirál Isoroku Jamamoto. Jeho letadlo bylo sestřeleno nad Šalamounovými ostrovy. Trvalo pak téměř měsíc, než byla Jamamotova smrt oznámena spojenému loďstvu. Další tři měsíce pak trvalo, než byla smrt oznámena i japonskému obyvatelstvu. Smrt Jamamota pak měla i špatný dopad na vývoj japonských superzbraní. Původní zakázka byla z 18 kusů snížena na 9. Navíc, práce nepokračovaly tak rychle, jak se předpokládalo a celý projekt se tak zpozdil.
Současně s výstavbou ponorek začala i výstavba speciálních letounů pro ně. Letoun nesl označení Aichi M6A známý spíše pod názvem Seiran. Kódové označení Seiran pak v překladu znamená „bouře z čistého nebe“. Tento letoun mohl nést jednu bombu o váze 800 kg a jeden kulomet ráže 13 mm. Jejich rychlost se pak pohybovala kolem 500 km/h. Jenže se speciálními letouny vznikly i nové problémy. Jelikož hangár ponorky I-400 měřil v průměru jen 3,5 metru, bylo nutné letadla seskládat tak, aby se do něj vešla. Tento problém jim pomohla vyřešit americká verze uskladnění stíhaček Wildcat. Američané těmto letounům pootočili křídla o 90 stupňů a překlopila je podél trupu. Konstruktéři Seiranu tuto novinku zdokonalili tak, že celá křídla se složila podél trupu letounu. Dokonce se dala složit i ocasní plocha. Tím problémy nekončily. Jakmile by ponorka dorazila na stanovené místo, startování motoru by trvalo zhruba dvacet minut. Za tu dobu by ponorky byly snadným cílem pro průzkumná letadla, hlídkující kolem břehů Spojených států. Japonci tak na ponorky umístili speciální nádrže na olej, kde jej před startem letadla ohřály, aby letoun po vytažení z hangáru mohl ihned motor nastartovat. Posledním nevyřešený problémem bylo, jak dostat zpět letoun na palubu ponorky. Japonci tak na ponorky umístili velký hydraulický jeřáb, který měl letadla po přistání na vodě vyzdvihnout zpět na palubu. O start se naopak staral katapult, umístěný na přídi lodě. Po vyřešení všech problémů to vypadalo, že projektu tak nestojí nic v cestě. Jenomže v době dokončení ponorek už spojenci ovládali většinu Pacifiku a 25 bomb z těchto ponorek by na poražení Ameriky nestačilo.
Japonci tak začali přemýšlet o užití biologických zbraní. Velení se tak zaměřilo na takové bomby, které by při útoku na velká města infikovaly co nejvíce osob a přiměly tak Spojené státy ke kapitulaci. Již dříve prováděla japonská okupační armáda v Mandžusku otřesné pokusy na lidech. Zvláštní pozornost pak věnovala účinkům antraxu. Shiro Ishii, japonský mikrobiolog pak stál v celém programu vývoje chemických a biologických zbraní. Ten již od třicátých let prováděl pokusy na čínských civilistech. V některých uzavřených lokalitách byly například vypouštěny blechy nakažené morem. Jinde se zase zkoušely na nebohých civilistech pokusy s pohlavními nemocemi a onemocnění cholerou. Na následky těchto otřesných pokusů zemřelo nejméně 200 000 čínských civilistů. Někteří japonští generálové proti těmto pokusům protestovali avšak, nikdo z nich nepochyboval, že bomby s těmito látky svržené na americké území by svůj úkol splnily.Tyto bomby měly obyvatele vystrašit mnohem více jak konvenční bomby, které byly původně v plánu.
První ponorka byla nakonec dokončena v prosinci 1944. Další následovaly o několik měsíců později. Ve své době to byly největší ponorky na světě a to až do doby, kdy vznikly první nukleární a raketové ponorky. Bohužel pro Japonsko, v době dokončení plavidel už spojenecká plavidla ovládala celý Pacifik a nebylo možno se bez povšimnutí k pobřeží Spojených států dostat. Kdo ví, jak by byl celý projekt úspěšný, kdyby byl dokončen o několik let dříve. Dokázalo by Japonsko s těmito zbraněmi donutit Američany kapitulovat?
