Rybaříte? Ano. A víte jak na tom v globálu jsme? Bakalářka Lucie Studničková se nám „podívala na zoubky“ dotazníkem, který zveřejnila na internetu. A výsledek? Nejvíce usedáme k prutu my, co je nám mezi 25 až 40 lety, a to převážně v okolí vod Středočeského kraje. Voda láká také na jižní Moravě, Ústecku a Zlínsku, méně tomu je na Liberecku a Pardubicku.
Hladiny rybníků a řek čeříme raději jednou týdně. Zvláště spadeno máme na kaprovité ryby, tedy kapry a líny, ale ani dravci v podobě štik, okounů a candátů nás nenechají klidnými. Nepohrdneme lososy a pstruhy. A pozor! Vítězí stojaté vody, třebaže tekoucí řeka nabízí více.
A jak na všechny ty potvory? Nejlepší návnadou bývají žížaly, boilies, pečivo a masní červy. Na kukuřici, šrot, mrtvé rybky či dokonce sýr moc nedáme. Trochu si pomáháme nástrahami ve formě třpytek, umělých mušek a woblerů. Ale jen trochu.
Kde lákadla obstaráváme? Někdo zavítá do prodejny s rybářskými potřebami, jiný dává přednost objednávce přes e-shop. Převažuje však ta většina z nás, co si to připravujeme doma. Pěkně podomácku… Ale když už přece jen do prodejny zamíříme, nepohrdneme rousnicemi, hnojáky a dešťovkami. A nejenom z české provenience. Našim dravcům můžeme dopřát návnady dokonce s příchutí Kanady, Kalifornie či Afriky. Ňam, ňam…
Zbývá dodat, že bakalářka Studničková měla péči i o naše hospodaření. V dotaznících většina z nás přiznala, že zbylé žížaly neponechává na místě činu. Opravdu. Bereme si je domů, pro případné další použití. A nikoliv z pouhé lakoty či nepořádku, ale z příjemné vidiny, že nás to k vodě potáhne zas. Lovu zdar!
J.Krest
